Červenec 2007

Oběžník

4. července 2007 v 16:41 | Sedmačka |  Oběžníky
1. Kolik je hodin?
16:25
2. Jak zní tvé jméno podle rodného listu?
Denisa
3. Přezdívky?
Denča,Denýsek (u Klárky a Anči)
5. Který den dostaneš svůj další narozeninový dort?
26.11.
6. Máš nějaké oblíbené zvíře?
Kočka,pes
7. Jakou máš barvu očí?
Hnědou
8. A vlasů?
Taky hnědou
9. Máš piercing?
Ano
10. A tetování?
Ne
11. A chceš?
Tetování
12. Tvá nejoblíbenější země
NO je jich víc ale asi Chorvatsko,Řecko,Florida,Miami
13. Jakou barvu mají tvoje ponožky?
Zelenou
14. Kam bys rád cestoval?
Asi na Floridu nebo Miami beach
15. Tvůj nej film?
Asi 3:15 zemřeš
16. Jsi momentálně zamilován?
Ano
17. Tvé nej jídlo?
Kuřecí řízek a hranolky
18. Oblíbený den v týdnu?
Sobota
19. Nej seriál?
Nemám
20. Jakou používáš zubní pastu?
Podle toho co se koupí,nejčastěji Odol
21. Nej restaurace?
Nemám žádnou
22. Nej květina?
Růže
23. Nej sporty?
Asi plavání
24. Tvůj nej FAST-FOOD restaurant
Mc donald's
25. Co nejraději piješ?
Cola,coca cola,kofola
26.Jakou barvu má tvůj pokoj?
Fialovou
27. Kde vidíš sebe za 10 let?
Evropská unie Brusel :-D
28. Od koho ti přišel poslední mail?
Víš, že ani nevím???
29.Byl jsi někdy potrestána za zločin?
Eště, že ne ...:-)
30. Kdy chodíš spát?
Jak kdy asi tak ve 22:00
31. Který předmět ve škole nesnášíš?
To bude čj,dj,literatura a sloh
32.Který film jsi viděl naposled?
já už nevím
33.Jaké talíře máte v pokoji?
Nemám v pokoji talíře
34.Kterou knihu právě čteš?
Žádnou, nejsem nějaká extra čtenářka..
35. Co je na tvé podložce pod myší?
Nemám podložku
36. Co tě napadne jako první, když se ráno vzbudíš?
"Jaký bude asi dnešní den??" a nebo "Zas do školy!"
37.Tvoje nej barva??
Žlutá,zelená,černá.červená
38. Kolikrát necháš zazvonit tel. než ho zvedneš?
Jak kdy asi jednou
39. Jména tvých dětí?
(budoucích) no asi holčičí- Sandra,Sabina,Andrea. klučičí-to si ještě rozmyslím
40. Máš ráda rychlou jízdu?
Strašně moc.
41. Spíš s nějakou plyšovou hračkou?
Ne
42. Kdybych mohla potkat nějakou osobu...
No ja nevím asi Joel z Good Charlotte a šla bych s nim na večeři :-)
43. Nej zaměstnání?
Asi advokátka
44. Kolikrát jsi byla opravdu zamilován?
To se neříka :)
45. Co se skrývá pod tvou postelí?
Holá zem,postel nemá nohy
46.Oblíbený sport ke sledování?
Žádnej
47. Čeho se nejvíc bojíš?
To já nevím.....Asi smrti
48. Kdo ti nejpravdivěji odpoví?
Kamarádky
49. Kečup nebo hořčice?
Hořčice
50. Které místo bys nejraději navštívil?
Nějakej super hotel u moře v teploučku třeba na Floridě..
51. Vanilka nebo čokoláda?
Čokoláda, třeba čokoládová zmrzlina mňam :-)
52. Horor nebo komedie?
Stejně
53. Moře nebo hory?
Moře!!!!!!Určitě moře!!!
54. Teplo nebo zima?
Teplo!!!!!!!!Zimu ne-e
55. Kolik je teď hodin?
16:41
To byla doba!!!:-D:-D

Brutální

4. července 2007 v 12:48 | Sedmačka |  Hry
Cat-a-pult
Kdo má rád kočičky a nebo zvířátka jako takové, tak by se měl této hře vyhnout. Pomocí praku totiž budete vystřelovat bezbranné kočičky do děr ve zdi. Ovšem když se netrefíte, tak se rozmázne o cihly a nebo nabodne na bodce.
http://www.herna.biz/hry-online/brutalni/610-cat-a-pult/hrej/
Micro Gerbil
Máte křečka a mikrovlnku? Tak tohle raději doma nezkoušejte ani s křečkem ani s jinými zvířátky. Uvidíte sami, že by se jim to nelíbilo. Perlička z ameriky: Jedna paní chtěla takto usušit svoji kočku, která to samozřejmě nepřežila. A pak ještě vysoudila tučné odškodné, protože v návodu to nezakazovali..
Barb-jump
Skákání přes švihadlo je celkem běžné. Jenže někteří lidé mají morbidní sklony, a tak autoři provaz nahradili ostnatým drátem. Tím bude točit zákeřná holčička a chlapeček ho bude přeskakovat. Pokud se spltete ufikne mu to končetinu. A pak skáče dál, dokud má po čem.

Skákací

4. července 2007 v 12:38 | Sedmačka |  Hry
Waffle boys U této hry se setkáte s Waflíkem, který bude muset projít nástrahami džungle a hor, aby se dostal ke svému cíli. Občas se sveze autem a po cestě chce nasbírat co nejvíc bodů.

Zombie Field
A je tu zase jeden pohled do minulosti. Takže pokud milujete reálnou grafiku a úžasné 3D efekty se stylovou hudbou, tak tato hra není pro vás. Je lehká jak stylem, tak vyzáží. Jen tak si budete poskakovat, sbírat náboje a střílet zombíky.
Puppy Fetch
Pejsci jsou nejlepším přítelem člověka a dokáží i skvěle aportovat. V této hře na vás čeká 10 kol a v každém z nich musíte pánečkovi aportovat co nejrychleji klacek, který vám hodil.


Hora Svaté Heleny

3. července 2007 v 18:45 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Hora St. Helens (anglicky Mount St. Helens) je stratovulkán nacházející se v severní části Kaskádového pohoří ve státě Washington USA, který je tvořen z lávy smíšené se sopečným prachem. Byla pojmenována po britském diplomatovi lordu St. Helens. Sopka je jedním ze 160 aktivních vulkánů z tzv. skupiny Pacifického kruhu ohně. Poslední známá erupce proběhla mezi lety 20042006.
Hora St. Helens se nachází přibližně 55 km západně od sopky Mount Adams, který je nejvýchodnější částí Kaskádového pohoří, a 80 km od Mount Rainier - největšího vulkánu oblasti. V porovnání s ostatními vulkány v oblasti je St. Helens nejmladší sopkou, která vznikla teprve před přibližně 40 000 lety. Hlavní kužel, který byl zničen explozí v roce 1980, byl vytvořen během 2 200 let aktivity. Sopka je nejaktivnější sopkou v oblasti za posledních 10 000 let.

[editovat] Erupce v roce 1980

Dne 18. května 1980 došlo na symetrickém kuželu sopky k nejlépe dokumentované erupci v historii lidstva. Během jediné erupce bylo zničeno 1 400 metrů sopky. Došlo ke zhroucení horní části kužele, který po sobě zanechal kalderu podkovovitého tvaru. Následným výlevem magmatu došlo k tomu, že se severní bok sopky vyklenul a následně zřítil jako lavina drtě, což se projevilo jako explozivní erupce.
Lavina bahna, kamenní a sutě se řítila rychlostí až 75 m/s a dostala se do vzdálenosti přes 25 km. Nashromážděné úlomky byly schopné vyplnit údolí až do výše 195 m. Směs horkých plynů a lávy, která se řítila před lavinou, měla za následek zničení přibližně 10 miliónů stromů na ploše, která odpovídala cca 600 km2. Pozdější zřícení sopečné základny mělo za následek i vznik pyroklastických proudů, které dosahovaly teploty až 700 °C. Během erupce mimo škody na okolních porostech došlo i k úhynu přibližně 2 000 jelenů a ke smrti vulkanologa Davida A. Johnstona.
Podle údajů americké geologické služby [1] a David A. Johnston Cascades Volcano Observatory [2] vulkán výbuchem přišel celkem o 2,8 miliardy m3 materiálu. Za jediný den sopka do atmosféry vychrlila 520 miliónů tun popílku [3], což znamená, že kataklyzma do atmosféry uvolnilo mnohonásobně větší množství skleníkových plynů než vyprodukovalo lidstvo svojí činností za celou dobu své existence (pro srovnání - podle údajů ministerstva dopravy je roční celosvětová produkce CO2 způsobená dopravou cca. 12 miliónů tun) [4].
Následná ekologická katastrofa měla i jeden pozitivní efekt pro vědecký svět, který získal neocenitelné místo, kde mohl pozorovat následnou obnovu zcela zničeného ekosystému. Z pozorování vyšlo najevo, že obnova porostu a návrat živočichů probíhá mnohem rychleji než vědci předpokládali.

Vesuv

3. července 2007 v 18:43 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je činná sopka na Apeninském poloostrově v Itálii. Sopka se vypíná 1 279 metrů nad Neapolským zálivem. Je jedinou činnou sopkou na evropské pevnině.
Vesuv je jednou z nejznámějších sopek světa. Základ Vesuvu tvoří sopka Monte Somma, která má své počátky tisíce let zpět. Dnes je kaldera Monte Sommy zaplněna a původní hora tvoří hřeben táhnoucí se od východu k západu. Tento hřeben omezuje odtok lávy a odvod části pyroklastik. Podle Monte Sommy se jmenuje také jeden ze sopečných tvarů, tzv. somma.
Za posledních 17 tisíc let se událo osm velkých erupcí doprovázených ohromným proudem a přívalem pyroklastik. Jednou z nich je erupce z roku 79 našeho letopočtu, kdy zanikla města Pompeje, Herkulaneum a Stabie. Tento žhavý oblak pyroklastik zahubil tisíce lidí, včetně Plinia Staršího. Událost to byla natolik hrůzná, že ji popsalo mnoho autorů, včetně synovce výše uvedeného Plinia. Podle toho je taková exploze nazývána pliniovskou nebo též plinijskou explozí. Krátké erupce byly od roku 79 následovány častějšími relativně delšími explozívními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony, které způsobily škody široko daleko.
Pod Vesuvem leží nejen velkoměsto Neapol, ale je pod ním mnoho dalších měst a vesnic. V potenciálně ohrožené oblasti zahrnující několik desítek kilometrů žije několik miliónů lidí.

[editovat] Minerály

Somma a Vesuv z Neapolského zálivu (listopad 2001).
Vesuv z Pompejí.
Pompeje a Vesuv.
Vesuv z Via Caracciolo v Neapoli.
Vesuv a Somma nad Neapolí (srpen 2003).
Vesuv a Somma z přístavu v Mergellině v Neapoli.

Stromboli

3. července 2007 v 18:40 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Ostrov Stromboli Ostrov Stromboli Jedna z pravidelných malých erupcí o Velikonocích 1998 Jedna z pravidelných malých erupcí o Velikonocích 1998
Stromboli (12,2 km²) je malý ostrov ležící v Tyrhénském moři tvořený stejnojmennou, stále aktivní sopkou. Tento ostrov je součástí Liparských ostrovů patřících k Itálii. Základna sopky leží 2 100 m pod pod mořskou hladinou, nejvyšším bodem ostrova je vrchol Vancori - 924 m n. m. Tato sopka dala jméno strombolskému typu erupce vulkánu.

[editovat] Ostrov

Ostrov je od nejstarších dob znám jako přírodní maják označující severovýchodní okraj Liparských ostrovů. Název dostal od starých Řeků podle svého pravidelného kuželovitého tvaru (Στρογγυλη, Strongylé tzn. "Okrouhlý").
Na ostrově se nacházejí dvě vesnice - Stromboli na severovýchodě a Ginostra na jihozápadě. V roce 1991 zde žilo 361 stálých obyvatel. Celý ostrov včetně obou těchto vesnic náleží k městu Lipari.
Tradičním zdrojem obživy místních obyvatel byl rybolov a pěstování vína (zejména odrůdy Malvasia), dnes je hlavním zdrojem příjmů turistický ruch.

[editovat] Sopečná činnost

Stromboli je stratovulkán; sopečně aktivní není nejvyšší vrchol hory, ale krátery na severozápadním úbočí nad svahem Sciara del Fuoco. Větší erupce sopky byly zaznamenány v letech 1919 a 1930.
V roce 2002 začalo zvýšení sopečné aktivity 29. prosince výtokem žhavé lávy. Následujícího dne hornina, uvolněná sopečnou aktivitou ze svahu Sciara del Fuoco, způsobila vlnobití, které poškodilo vesnici Stromboli. 5. května 2003 při silné explozi sopka vychrlila kameny, které poškodily několik domů ve vesnici Ginostra. Erupce postupně skončila v červenci 2003.
Sopka je trvale činná i mezi obdobími zvýšené aktivity. Výtrysky lávy je v té době možné pozorovat dvakrát až třikrát za hodinu. Přístup na sopku je upraven nařízením starosty města Lipari (na fotografii v angličtině).
Sopka znovu zvýšila činnost 27. února 2007.
Erupce Kráter Sciara del Fuoco

Etna

3. července 2007 v 18:39 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Etna
Etna - letecký pohled
Etna, letecký pohled
PohoříMasív Etny
Vrcholpřibližně1) 3350 m
SvětadílEvropa
StátyItálie Itálie
Poznámka1) proměnlivá,
činná sopka
Etna (na Sicílii je místně také nazývána Mongibello) je s 3 350 m nejvyšší činná sopka v Evropě. Nachází se v Itálii - na východním pobřeží ostrova Sicílie.

[editovat] Geografický popis

Etna dosahuje výšky přibližně 3 350 metrů (2006); tento údaj se vzhledem k aktivitě sopky stále mění. Obvod základny měří 210 km. Etna je stratovulkán, její vrchol tvoří čtyři hlavní krátery - Bocca Nuova, Voragine, Severovýchodní a Jihovýchodní kráter. Vznikla před přibližně 300 tisíci léty v pleistocénu podmořskými čedičovými výlevy.

[editovat] Erupce

Erupce Etny v roce 2002 – foto z Flicker.com Erupce Etny v roce 2002 - foto z Flicker.com
Nejstarší záznamy o erupcích Etny jsou již ze starověku (135 n. l.). K jedné z nejmohutnějších erupcí došlo v roce 1669, kdy láva dosáhla města Catanie. Další výjimečné erupce byly v roce 1910, kdy se vytvořilo 23 nových kráterů, v roce 1917 (láva tryskala do výšky až 800 m) a v roce 1923 - po této erupci láva vydržela horká 18 měsíců.
Poslední erupce jsou z let 1928, 1954, 1964, 1971, 1974, 1978, 1979, 1981, 1983, 1985, 1986, 1992, 2000, 2001, 2002, 2004, 2006. V současné době je sopka činná v podstatě nepřetržitě.
Kouřová vlečka erupce Etny pozorovaná z Mezinárodní kosmické stanice Kouřová vlečka erupce Etny pozorovaná z Mezinárodní kosmické stanice

Sopka na ostrově La Palma způsobí apokalypsu

3. července 2007 v 18:37 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
"Až to přijde, zhroutí se asi za devadesát sekund," tvrdí profesor Bill McGuire z londýnského střediska pro výzkum rizik. Podle něj je stabilita ostrova otřesena dvěma výbuchy sopky a obří masa země tam pomalu sklouzává do moře.

Bill McGuire Ne, celý ostrov se nepropadne do hlubin - v moři skončí jen jeho západní část, velká jako Praha. To může být úvod k největší katastrofě v moderních dějinách. Z moře se pak vynoří obří vlny, tsunami, které zamíří ke břehům Afriky, Evropy i Ameriky. "Je to jako vysoká zeď, která jen postupuje," říká o tsunami McGuire. Během hodiny se obří vlna převalí přes zbytek Kanárských ostrovů. Do dvou hodin přiburácí vodní stěna, vysoká sto metrů, ke břehům Afriky. Za čtyři hodiny po zkáze La Palmy může udeřit na Evropu. A do dvanácti hodin dorazí dvaceti až padesátimetrová tsunami k pobřeží Ameriky. Nebude to jen jedna vlna. "Když něco takového přijde, bude to trvat deset až patnáct minut," tvrdí britský vědec. Mořské vody se tedy budou valit dlouhé minuty na bezmocná města a velkoměsta u moře i hluboko ve vnitrozemí. Pro lidi v horních patrech newyorských mrakodrapů by to asi byla fantastická, šokující podívaná - jen kdyby mohli mít jistotu, že obří vlna nesmete i jejich stavbičky. Jistota však není: sotva který lidský výtvor odolá vlnám, jež se poženou rychlostí tryskového letadla (asi 900 kilometrů za hodinu).

Něco podobného už kdysi zažil Lisabon. Obří vlna, vyvolaná podmořským zemětřesením, smetla v roce 1755 město a zabila šedesát tisíc lidí. Po katastrofě na La Palmě by se asi oběti počítaly na miliony. Kdy k tomu dojde? V tom nemá profesor McGuire zcela jisto. Nepochybuje, že to bude nejpozději během příštích pár tisíc let. Může to však být už mnohem dříve, třeba hned při příštím výbuchu sopky na La Palmě. Zdejší vulkán Cumbre Vieja vybuchuje jednou za 25 až 200 let. K jeho poslední erupci došlo v roce 1971.

"Je to opravdu znepokojující situace. (Ostrov) téměř určitě padne při sopečném výbuchu. Problém je, že s těmi pár seizmometry, co máme na ostrově, nedostaneme varování, které potřebujeme," tvrdí McGuire, který při té příležitosti apeloval na španělskou i americkou vládu, aby také přispěly na sledování nebezpečného ostrova.

Pravděpodobnost erupce v Yellowstonu je vysoká

3. července 2007 v 18:35 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Geologický průzkum Spojených států (US Geological Survey, USGS) zveřejnil seznam 169 aktivních sopek v USA sestavený podle pravděpodobnosti jejich erupce. Do kategorie s nejvyšší mírou rizika bylo zařazeno celkem 18 vulkánů: Kilauea, St. Helens, Rainier, Hood, Shasta, South Sister, Lassen, Mauna Loa, Redoubt, Crater Lake, Baker, Glacier Peak, Makushin, Akutan, Spurr, Long Valley, Newberry a Augustine. Yellowstone byl společně s dalšími 36 sopkami označen jako vysoce rizikový a byl zapsán na 21. místo v seznamu.

Yellowstone byl vědci zařazen na seznam vysoce rizikových sopek v USA. V Yellowstonu je dlouhodobě monitorována zvýšená aktivita - periodické zemětřesné roje, terénní deformace i změny v hydrotermálních procesech.

Vědci vyzvali k pečlivějšímu monitorování situace. Systém včasné výstrahy byl měl být zdokonalen tak, aby bylo možné s dostatečným časovým předstihem vyhlásit preventivní opatření a zmírnit tak škody způsobené sopečnými výbuchy.

Od roku 1980 bylo na území Spojených států zaznamenáno 45 erupcí 33 vulkánů.

Sopečná aktivita na Kanárských ostrovech roste

3. července 2007 v 18:34 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Vulkanologové upozorňují, že na Tenerife, největším z Kanárských ostrovů, se prudce zvyšuje aktivita mohutné sopky Pico de Teide. Pico de Teide měří 3.718 metrů a je třetí nejvyšší sopkou na Zemi. Růst sopečné aktivity v této oblasti vzbuzuje mimořádnou pozornost, neboť na sousedním ostrově La Palma se nachází jeden z nejnebezpečnějších vulkánů současnosti - Cumbre Vieja. Vědci varovali, že se při jeho budoucí erupci uvolní obrovská masa horniny (srovnatelná s velikostí Prahy) a svým pádem do moře způsobí až stometrové vlny tsunami, které proniknou hluboko do vnitrozemí Afriky, Ameriky i Evropy.


Pico de Teide Aktivita Pico de Teide roste postupně od května roku 2004, počátkem ledna 2005 došlo ve vývoji situace k zásadnímu zrychlení. V průběhu prvních dvou týdnů nového roku stouply emise oxidu uhličitého z 75 na 354 tun a emise sirovodíku z 35 na 152 tun za 24 hodin. Zvyšuje se rovněž seizmická aktivita pod vulkánem. Exhalace horkých plynů (tzv. fumaroly) unikají pod stále větším tlakem a začaly být doprovázeny charakteristickými zvuky. Zatím nebyly pozorovány žádné významné deformace zemského povrchu. Pravděpodobnost erupce v nejbližším časovém horizontu se však neustále zvyšuje. Podle odborníků už přesahuje 40 procent. K zatím poslední erupci této sopky došlo v roce 1909.

Podrobnosti o hrozbě vulkánu Cumbre Vieja na ostrově La Palma si můžete přečíst zde.

Seizmická a vulkanická aktivita se zvyšuje

3. července 2007 v 18:32 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Seizmická a vulkanická aktivita má prokazatelně vzestupnou tendenci. Katastrofální zemětřesení u pobřeží Indonésie 26.12. minulého roku je dokladem stupňujícího se neklidu na rozhraních hlavních tektonických desek. 16. března varovali seizmologové před dalším zničujícím zemětřesením v oblasti hlavního geologického zlomu u Sumatry.

Družice Envisat zachytila 7. března 2005 souběžnou erupci dvou sopek na Kamčatce. Nahoře Ključevskaja, pod ní Šiveluch. "Není o tom žádných pochyb. Naše kalkulace ukazují významné zvýšení napětí dvou nejaktivnějších zlomů na Sumatře od 26. prosince minulého roku," prohlásil seizmolog John McCloskey z britské univerzity v Ulsteru. Nové zemětřesení by mělo mít sílu mezi 7,5 až 8,5 stupni Richterovy škály. Indonésie však není jediným místem, kde se projevuje nebývale silné napětí v zemské kůře.


Rekordní statistika

9. března 2005 o sobě dala vědět sopka Svaté Heleny v USA, když k obloze do výšky 11 kilometrů vypustila husté mračno kouře a prachu. Většina lidí se domnívá, že to byl normální a spíše ojedinělý případ sopečné erupce. Vulkanická aktivita se ovšem projevuje na mnoha místech planety. Od počátku roku k dnešnímu dni soptilo už 33 vulkánů. V roce 2004 bylo zaznamenáno celkem 57 erupcí sopek, což je nejvíce od začátku monitorování Jihozápadním vulkanologickým výzkumným centrem (Southwest Volcano Research Centre, SWVRC). Například za celý rok 1990 evidovali vědci jen 34 erupcí.

Jako příklad silné vulkanické aktivity můžeme připomenout souběžné březnové erupce dvou sopek na Kamčatském poloostrově a v Mexiku.


Pohyby tektonických desek a podmořské erupce

Trend zvyšování vulkanické aktivity na dně oceánů je zřejmý. Mimořádně zajímavé je zvyšování počtu erupcí u podmořských sopek. Intenzita prosincového zemětřesení byla seizmology později přehodnocena a zvýšena na 9,3 stupně, což znamená, že se uvolnilo trojnásobně více energie, než se původně předpokládalo. Posuny tektonických desek oživily některé sopky v Indickém oceánu, zejména u Andamanských a Nikobarských ostrovů. Nejintenzivnější procesy se odehrávají v okolí "ohnivého prstence", jak se říká kruhu sopek v prostoru kolem Tichého oceánu.

Počátkem března zasáhla americký severozápad bezprecedentní série slabších otřesů. Během 72 hodin jich seizmologové napočítali kolem 3 tisíc. Jejich zdrojem byla podle expertů podmořská vulkanická aktivita. Do vod Tichého oceánu se okamžitě vypravil tým vědců, aby se pomocí speciálního vybavení pokusil pozorovat dění přímo na místě.

Výbuchy podmořských sopek byly rovněž zaznamenány u Austrálie, Nového Zélandu ale také ve Středozemním moři u pobřeží Řecka. Velkým problémem je absence monitorovacích zařízení schopných trvalého sledování vulkanismu v oceánech. Naše poznatky jsou v tomto směru značně omezené. Přesto se zdá být nepochybný fakt, že na mořském dně dochází v některých částech planety k poměrně velkým pohybům zemské kůry. Na to doplatila i americká ponorka San Francisco, která v lednu 2005 narazila do dna Tichého oceánu. Podobné zprávy o topografických změnách přicházejí od námořních sil ze všech koutů světa. Geologové připouštějí, že stále větší aktivita podmořských sopek způsobuje masivní pohyby magmatu a přispívá k celkovému vrásnění zemského povrchu.

Aktivita podle odborníků postupně roste už 5 let, přičemž posledních 9 měsíců bylo z tohoto pohledu opravdu mimořádných. Mnozí badatelé jsou tímto vývojovým trendem znepokojeni. Podle nich se tak totiž zvyšuje pravděpodobnost exploze některého ze supervulkánů, o nichž se v poslední době začalo ve sdělovacích prostředcích často hovořit.


Hrozba supervulkánů

Mapa s vyznačenými místy, kde v minulosti došlo k erupcím supervulkánů. Kandidátem číslo jedna, který je v této souvislosti zmiňovaný nejčastěji, je mocný rezervoár magmatu pod Yellowstonským národním parkem. V případě jeho exploze by byl celý svět na dlouhá desetiletí uvržen do obdoby nukleární zimy.

Zatím naposledy zasáhla gigantická erupce do vývoje na Zemi před 74 tisíci lety, když na ostrově Sumatra explodoval supervulkán Toba. 15 centimetrů silná vrstva popela tehdy zasypala celý indický subkontinent a jihovýchodní Asii. Popel přikryl i rozsáhlé oblasti jižní Číny. Jediný centimetr přitom stačí na zničení veškeré zemědělské produkce. Globální důsledky byly tragické. Prudký pokles teploty a všeobecnou zkázu přežilo na celé planetě maximálně 10 tisíc lidí.

Podle některých teorií se období vysoké globální vulkanické aktivity opakuje periodicky. Nasvědčuje tomu několik ne nepodstatných indicií. Vulkanologové například potvrdili, že magmatická komora pod Yellowstonskou kalderou vyvrhuje svůj obsah při zničujících erupcích každých zhruba 600 až 800 tisíc let. Vědci popsali celkem tři masivní erupce, ke kterým došlo před 2,1 milióny, 1,3 milióny a 640 tisíci lety. Nikdo nepochybuje o tom, že další erupce bude následovat. Teoreticky by k ní vzhledem k opakujícímu se intervalu mohlo dojít třeba hned. Při zatím poslední erupci vznikl kráter (kaldera), který by v sobě bez problémů pojmul největší město na Zemi - Tokio. Pravidelné cykly oživují supervulkány i v dalších lokalitách. Britská Geologická společnost (Geological Society) doposud identifikovala přes 30 míst na celé planetě, kde v minulosti apokalyptické exploze poměrně často ukončovaly jednotlivé kapitoly lokální nebo i celosvětové historie. Současná úroveň poznání neumožňuje explozi supervulkánu předpovědět. Experti nicméně předpokládají, že náznaky blížícího se výbuchu by snad byli schopni rozeznat několik týdnů nebo i měsíců předem. To však platí pouze pro případ Yellowstone. Převážná většina kandidátů na gigantickou erupci není totiž nijak monitorována.

Velké výbuchy o mnoho převyšující v novodobé historii popsané erupce jsou relativně časté. Před 35 tisíci lety například explodovala magmatická komora severozápadně od Vesuvu v itálii. Přestože to nebyl výbuch srovnatelný s klasickým supervulkánem, vyvržený popel se snesl na rozsáhlá území jižní Evropy, kde dnes žijí desítky milionů lidí. V posledních 40 tisíciletích měly obdobné následky i sopečné exploze na Novém Zélandu a v Japonsku.


Počet seizmických otřesů roste

Celkový počet seizmických otřesů dlouhodobě stoupá. V roce 1990 bylo podle statistik Geologického průzkumu Spojených států (United States Geological Survey, USGS) zaznamenáno celkem 16.590 otřesů, v roce 1995 už to bylo 21.007, v roce 2000 22.256 a v roce 2004 31.201 zemětřesení. Rychlý vzestupný trend v záznamech nelze uspokojivě vysvětlit dokonalejším monitoringem.


Obrázek č. 1: Družice Envisat zachytila 7. března 2005 souběžnou erupci dvou sopek na Kamčatce. Nahoře Ključevskaja, pod ní Šiveluch.
Obrázek č. 2: Trend zvyšování vulkanické aktivity na dně oceánů je zřejmý.
Obrázek č. 3: Mapa s vyznačenými místy, kde v minulosti došlo k erupcím supervulkánů.

Riziko exploze supervulkánu Toba se zvýšilo

3. července 2007 v 18:31 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Nebývale silná seizmická aktivita v oblasti tektonického zlomu u pobřeží Sumatry je dokladem obrovského napětí mezi Indickou zemskou deskou a Barmskou mikrodeskou. Podle expertů se tak zvyšuje riziko exploze Toby, jednoho z největších a nejnebezpečnějších supervulkánů této planety. Toba se totiž nachází přímo v subdukční zóně nad aktivní zlomovou linií. Seizmologové předpokládají, že k dalšímu, celkově už třetímu extrémně silnému zemětřesení v řadě, by mohlo dojít v bezprostřední blízkosti Toby. Podsouvání Indické desky pod desku Barmskou výrazně ovlivňuje vulkanickou aktivitu na Sumatře.

Supervulkán Toba se nachází přímo nad aktivní zlomovou linií. Na mapě jsou vyznačena epicentra zemětřesení z 26.12.2004 a 28.03.2005. Podle profesora Case z Monash University v australském Melbourne je třeba bezodkladně zahájit monitorování situace v okolí Toby, aby mohly být včas zaznamenány eventuální příznaky blížící se erupce. Jedině za tohoto předpokladu může být svět varován v řádu dnů, týdnů nebo i měsíců předem. Profesor Cas zdůraznil, že průměrná dvoutisíciletá perioda mezi dvěma mohutnými erupcemi supervulkánů už uplynula.

Nikdo nepochybuje o tom, že budoucí exploze Toby bude mít pro lidstvo zničující následky. Širokou oblast kolem místa výbuchu zasype popel. Mračna prachu a plynu o objemu nejméně jednoho tisíce kubických kilometrů se rozptýlí v atmosféře. Průměrné teploty na povrchu Země dramaticky poklesnou. Zemědělství na celém světě bude rozvráceno a globální distribuce potravin se zhroutí. Všeobecný hladomor a zkáza pravděpodobně ukončí vývoj civilizace. Těžko odhadovat, kolik lidí katastrofu takových rozměrů dokáže přežít. Zatím poslední výbuch Toby před 74 tisíci lety přečkalo na celé planetě podle vědců nanejvýš 10 tisíc lidských jedinců.

"Supervulkán určitě vybuchne, je to jen otázka času," prohlásil profesor Ray Cas, který se příští rok zúčastní mezinárodního projektu, jehož cílem bude výzkum supervulkánů v Jižní Americe. Získané informace by měly vědcům pomoci lépe pochopit problematiku supervulkánů a identifikovat projevy, které předcházejí jejich erupcím.

Důkazy o aktivitě supervulkánů v minulosti byly objeveny nedaleko Neapole v Itálii, na Novém Zálandu, v Indonésii, v Jižní Americe a ve Spojených státech amerických.


AKTUALIZACE (19.04.2005)

Vulkanologové předpokládají, že nedaleko Toby se zformoval další supervulkán, který má stejně jako Toba dostatečný potenciál k erupci. Některé indicie dokonce svědčí o tom, že množství nahromaděného magmatu pod Sumatrou je větší než před poslední kataklyzmatickou událostí. Současný bouřlivý vulkanismus a bezprecedentní seizmické dění v regionu jsou velmi vážnými signály, které nelze podceňovat. Pravděpodobnost výbuchu Toby někteří vědci dokonce srovnávají s rizikem dalšího silného zemětřesení u Sumatry. V prostoru jezera Toba už byla zaznamenána zvýšená aktivita.

Při vědomí výše uvedených faktů se nelze divit názoru deseti významných vědců, jimž novináři z britského deníku Guardian položili počátkem dubna otázku, co pokládají za největší hrozbu pro lidstvo. Výbuch supervulkánu byl označen dokonce za reálnější nebezpečí než klimatické změny. Společně s virovou pandemií a terorismem se umístil mezi rizika, která se s velmi vysokou pravděpodobností realizují ještě za života této generace.

Vědci z britského Hadleyho střediska pro předpovědi a výzkum klimatu (Hadley Centre for Climate Prediction and Research, HCCPR) provedli počítačovou simulaci klimatického vývoje po případném výbuchu Toby nebo jiného srovnatelného supervulkánu. Simulace naznačila, že průměrná teplota na severní polokouli by po erupci poklesla o 10 stupňů Celsia. Zkáza by se nevyhnula ani tropickým deštným pralesům. Podle jiných scénářů by se ochladilo o "pouhých" 3 až 5 stupňů, což je ovšem pořád dost na to, aby začala nová doba ledová. K tomu ostatně došlo i po poslední erupci Toby před 73 až 75 tisíci lety. Důkazy o tom přinesl společný výzkum amerických a tchajwanských geologů a oceánografů. Experti se zaměřili na analýzu vzorků z vrtů uskutečněných v Indickém oceánu a Jihočínském moři. Z rozboru vyšlo najevo, že při první erupci Toby před 788 tisíci lety přikryla vrstva popela rozsáhlou plochu do vzdálenosti až 3.200 kilometrů od místa výbuchu. Stejný rozsah měla i zatím poslední erupce, kdy zahynulo zhruba 75 procent všech živých bytostí na Zemi.


Podsouvání Indické desky pod Barmskou v prostoru u pobřeží Sumatry výrazně ovlivňuje vulkanickou aktivitu v této oblasti.

Podsouvání Indické desky pod desku Barmskou v prostoru u pobřeží Sumatry výrazně ovlivňuje vulkanickou aktivitu v celé oblasti.


Ostrov Samosir uprostřed jezera Toba, které má rozlohu 1.000 km2, vděčí za svoji existenci supervulkánu. Hluboko pod jeho povrchem se už mnoho tisíc let formuje mohutná magmatická komora

Ostrov Samosir uprostřed jezera Toba, které má rozlohu 1.000 km2, vděčí za svoji existenci supervulkánu. Hluboko pod jeho povrchem se už mnoho tisíc let formuje mohutná magmatická komora.


Srovnání erupce supervulkánu Toba před 74 tisíci lety s ostatními erupcemi známých supervulkánů. Při poslední erupci Toby bylo do atmosféry uvolněno cca 2.700 km3 popílku a sutin.

Srovnání erupce supervulkánu Toba před 73 tisíci lety s ostatními erupcemi známých supervulkánů a sopek. Při poslední erupci Toby bylo do atmosféry uvolněno cca 2.800 km3 popílku a sutin.

Vědci se obávají série supersilných zemětřesení

3. července 2007 v 18:29 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Zemětřesení u Indonésie a následné vlny tsunami, které udeřily 26. prosince 2004, zabily zhruba 300 tisíc lidí. Vědci z moskevského Mezinárodního institutu pro předpověď zemětřesení a matematicko-geofyzikální vědy (International Institute for Earthquake Prediction Theory and Mathematical Geophysics, MITPAN) varovali, že toto zemětřesení je možná prvním ze série obrovských otřesů, které v následujích 10 až 15 letech doslova rozhoupají celý svět.

Zemětřesení z 26.12.2004 pravděpodobně odstartovalo sérii supersilných otřesů. Mezi potenciálně vysoce rizikovými oblastmí je Středomoří, zvláště pak turisticky vyhledávané pobřeží Řecka a Turecka. Experti vyzvali příslušné úřady, aby neotálely se zavedením systému včasné výstrahy před tsunami.

Zemětřesení mimořádné intenzity mohou destabilizovat celou zemskou kůru. Po prvním supersilném otřesu lze během několika následujích let očekávat další srovnatelně silné záchvěvy a to třeba i na místech vzdálených od prvního epicentra tisíce kilometrů.

Čtyři největší seizmické události 20. století se všechny uskutečnily v rozmezí pouhých 12 let. "Je vysoce pravděpodobné, že se během několika roků staneme svědky dalších otřesů srovnatelných s indonéským případem," prohlásil profesor Vladimir Kossobokov z Ruské akademie věd.


Série nejsilnějších zemětřesení 20. století

Série čtyř nejsilnějších zemětřesení minulého století překonala ve všech případech 9 stupeň Richterovy stupnice. První zemětřesení udeřilo 14.11.1952 na Kamčatce. Mělo magnitudo 9,0 a vlny tsunami tehdy zaplavily pobřeží v celém Pacifiku. 9.3.1957 pak následoval otřes 9,1 stupně u Andreanofových ostrovů (Aljaška). Seizmická aktivita probudila sopku Mt. Vsevidof, jejíž erupce vyvolala 15 metrů vysokou vlnu, která doputovala až ke břehům Japonska a Havaje. Největší a nejničivější zemětřesení o intenzitě 9,5 stupně Richtera přišlo 22. května 1960. Postihlo chilské Santiago a Cencepción. Záchvěvy půdy, sopečné erupce a 23 metrů vysoké přílivové vlny zabily přes 5 tisíc lidí. 125 mrtvých si vyžádalo čvrté zemětřesení v řadě 28.3.1964 o síle 9,2 stupně. Poničeno bylo rozsáhlé území americké Aljašky, kanadského Yukonu a Britské Kolumbie. Zemřelo 125 lidí.


Od pravěku zasáhlo Evropu 232 tsunami

Profesor Kossobokov zveřejnil výsledky svého výzkumu na výročním shromáždění European Geosciences Union (EGU) ve Vídni. Na konferenci, jež probíhala od 24. do 29. dubna 2005, byla rovněž prezentována historická studie tsunami v prostoru Evropy. Studii vypracoval Stefano Tinti, profesor geofyziky na univerzitě V Bologni. Tinti objevil důkazy o nejméně 232 tsunami, které od pravěku zasáhly evropský kontinent. "Mnoho z nich bylo tak mohutných, že pozměnily vývoj civilizace," uvedl Tinti.

Vědci varovali před zemětřesením v Severní Americe

3. července 2007 v 18:28 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Vědci upozornili na zvyšující se pravděpodobnost silného zemětřesení v prostoru severozápadního pobřeží USA a Kanady. Kaskádová subdukční zóna na rozhraní pacifické a americké litosférické desky v sobě skrývá potenciál k zemětřesení, jehož intenzita může převýšit 9 stupeň Richterovy škály. Otřesy o této síle jsou nevyhnutelné a mohou přijít prakticky kdykoli. Podle odborníků nejsou úřady na katastrofu podobného rozsahu připraveny.

Kaskádová subdukční zóna Prosincové zemětřesení u pobřeží Sumatry a následná vlna tsunami připravily o život zhruba 300 tisíc lidí. Experti se obávají, že míra devastace způsobená touto seizmickou událostí může být při budoucím zemětřesení v subdukční zóně u severoamerického kontinentu mnohonásobně překonána. Geografické podmínky jsou v této lokalitě podobné jako v Indonésii a po případných otřesech je tak vznik obřích vln tsunami velmi pravděpodobný. Od Kalifornie po Vancouver se kvanta mořské vody převalí přes pobřeží a spláchnou vše, co jim bude stát v cestě. Zasaženy budou i další státy, zejména Japonsko, Filipíny a Havajské ostrovy.

Vicki McConnell z oregonského geologického ústavu (Oregon Department of Geology) k tomu dodává, že kromě tsunami mohou lidé očekávat i masivní poškození budov, mostů a silnic. Například mrakodrapy v centru Seattlu se zřejmě sesypou jako domečky z karet.

Až do roku 1986 nebyla možnost velmi silného zemětřesení v Severní Americe brána vážně. Jenomže původní teorie o klidném postupném zvedání pobřeží se nepotvrdila. Naopak. Brian Atwater z Washingtonské univerzity (University of Washington) v Seattlu našel jako první důkazy o tom, že země se na severozápadě Ameriky v minulosti několikrát prudce propadla. Zbytky zaplavených lesů a mokřin byly objeveny mezi ostrovem Vancouver a severní Kalifornií v pásmu dlouhém 1.000 kilometrů.

K zatím poslednímu zemětřesení o intenzitě devátého stupně Richterovy škály došlo v této části planety mezi lety 1690 a 1720, nejspíše 26. ledna roku 1700. K tomuto časovému vymezení odborníci dospěli na základě radiokarbonového datování, analýzy letokruhů stromů a historických záznamů o vlně tsunami v Japonsku.

Zemětřesení roztrhlo mořské dno v délce 1 tisíce kilometrů

3. července 2007 v 18:26 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Vědci z francouského Národního centra pro vědecký výzkum (Centre National de la Recherche Scientifique, CNRS) a Vyšší normální školy (Ecole Normale Supérieure, ENS) odhalili trhlinu na mořském dně dlouhou přinejmenším 1 tisíc kilometrů. Trhlina vznikla během zemětřesení u Sumatry o síle 9,15 stupně Richterovy škály 26. prosince 2004. Zpráva o výzkumu byla publikována v časopise Nature.
Seizmické posuny zaznamenané GPS sítí SEAMERGES. Vědci pod vedením Christopha Vignyho vyhodnotili údaje z 60 míst v jihovýchodní Asii monitorovaných satelitním navigačním systémem GPS (Global Positioning System). Výsledky jsou překvapující. 400 kilometrů od epicentra zemětřesení došlo k posunům o 10 centimerů i více. Ještě ve vzdálenosti kolem 3 tisíc kilometrů jsou jasně patrné malé ale ne bezvýznamné seizmické skoky. Ohnisko deformace bylo lokalizováno zhruba 200 kilometrů severně od epicentra.

Nejsilnější zemětřesení za posledních 40 let bylo doprovázeno ničivými vlnami tsunami, které způsobily obrovské materiální i ekologické škody a zanechaly za sebou 232 tisíc mrtvých. Nejvíce postiženy byly Indonésie, Srí Lanka, Indie a Thajsko.

Druhý velice silný otřes (8,7 stupně) následoval 28. března 2005. Podle expertů se tím podstatně zvýšilo napětí ve zlomových liniích, takže další extrémně silné zemětřesení je nevyhnutelné. Mořské dno je teď mnohem náchylnější ke vzniku trhlin i následných vln tsunami.




Popis k obrázkům: Vlny tsunami vyvolané rekordním zemětřesením 26. prosince 2004 nejničivěji zasáhly severozápadní pobřeží indonéské Sumatry. Obě fotografie vlevo zachycují stejné místo - Gleebruk, městečko situované asi 50 kilometrů od Banda Acehu, správního střediska stejnojmenné provincie. Jak vidno z prvního snímku, mohutná síla vody strhla budovy, stromy, cesty, mosty, pláže a dokonce i ornou půdu. Zkáze unikly pouze zalesnéné kopce v okolí. První z dvojice snímků vpravo dokumentuje změnu terénu (zdvih) u jižního pobřeží indonéského ostrova Nias (125 kilometrů západně od Sumatry) po zemětřesení z 28. března 2005. Pobřežní korálové útesy jsou na snímku z 6. dubna 2005 odkryté. Pro srovnání je připojen i záběr z 13. července 2000.

Katastrofální erupce na Islandu v roce 1783

3. července 2007 v 18:25 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
8. června 1783 došlo na Islandu k mohutné sopečné erupci. Z 25 kilometrů dlouhé trhliny Laki začala vytékat láva. Proudy rožhavené horniny se dostaly až do vzdálenosti 88 kilometrů a pohltily plochu o rozloze 570 čtverečních kilometrů. Kusy lávy byly vystřelovány do výšky 1,5 kilometru, mračna prachu vystoupila 13 kilometrů nad zemský povrch. Do atmosféry se uvolnilo 122 milionů tun oxidu siřičitého, dalších 1,7 milionu tun tohoto plynu pronikalo do ovzduší každý další den po dobu 8 měsíců. Z hlubin země se na povrch dostaly i miliony tun chloru a fluoru. Následky této mimořádné události byly tragické. Zahynuly desetitisíce lidí. Na 223 let starou událost ve své studii upozornili vulkanologové Claire Witham a Clive Oppenheimer z univerzity v Cambridge.

Na Islandu se nachází 150 sopek, z nichž je 26 činných. Island je geologicky aktivním územím. Ze 150 sopek, které se na tomto ostrově nacházejí, jich 26 patří do kategorie činných. Většina povrchu ostrova je tvořena sopečnými horninami. Přírodní katastrofa na konci 18. století ukázala, jak nebezpečný může být život v takovém prostředí.

Erupce z roku 1783 nemá ve zdokumentované historii obdoby. Jen na Islandu s 9 tisíci obyvateli zahynula v průběhu několika měsíců čtvrtina populace. Největší spoušť po sobě zanechal fluor, který spálil pole i pastviny a způsobil otravu mnoha lidí. Další ránu uštědřil islanďanům hladomor. Přeživší obyvatelé houfně opouštěli svou vlast.

Ještě krutější následky měl oxid siřičitý. Ten se v horních vrstvách troposféry a spodních vrstvách stratosféry přeměnil na jemné částice aerosolu a rozšířil se nad Evropu. Do týdne po výbuchu zahalila Anglii a Francii a pak i zbytek kontinentu a sever Afriky silná siřičitá mlha. Hustá opona zapáchajícího dýmu se udržela po většinu června, července a srpna. Nejdéle setrvávala ve Francii a Holandsku. Při západu slunce hrála obloha všemi barvami. V noci svítil měsíc krvavě narudlou barvou. Celkový charakter počasí byl nezvykle horký a suchý. Při takových podmínkách sliznice rychle vysychaly a očí i rty pálily. Lidé si stěžovali na dýchací a srdeční potíže a na úporné bolesti hlavy i krku.

Z analýz dobových záznamů vyplynulo, že úmrtnost ve srovnání s ostatními roky vzrostla o 17 procent. Během letních měsíců se počet mrtvých ve Francii zvýšil oproti průměru o 38 procent. Mezi srpnem 1783 a květnem 1784 zemřelo o 25 procent více lidí než jindy. Ještě horší situace byla v Anglii. Witham s Oppenheimerem prostudovali archivní materiály z 404 farností v 39 anglických hrabstvích. Zjistili, že po erupci na Islandu následovaly dvě smrtící vlny. K první došlo mezi srpnem a zářím 1783. Většina obyvatel musela ulehnout s horečkou. Úrodu z polí ani neměl kdo sklízet. I mnozí dosud zdraví jedinci zkolabovali a museli být odnášeni přímo z pole. Zemřelo 20 tisíc převážně starších lidí a dětí. Další vlna si vyžádala svou daň mezi lednem a únorem 1784, kdy zavládla nezvykle drsná zima provázená krutými mrazy. V obou případech byl nejhůře postižen východ Anglie. Příčina? Autoři studie vidí jasnou souvislost mezi extrémními výkyvy počasí a sopečnou aktivitou.

Jaké následky by událost z 8. června 1783 měla dnes? V roce 1783 nevybuchovaly jen vulkány na Islandu. Erupce byly hlášeny rovněž z Itálie. Jih Apeninského poloostrova navíc zpustošilo silné zemětřesení. Ze všech stran zaznívaly obavy z blížícího se konce světa.

Erupce v trhlině Laki na Islandu je co do důsledků srovnatelná s výbuchem sopky Tambora v roce 1815 a Krakatoa v roce 1883. Pravděpodobnost takto mohutných sopečných erupcí je poměrně vysoká. Pokud by dnes došlo na Islandu k naplnění podobného scénáře jako před 223 lety, svým životem by ji zaplatily statisíce nebo možná i miliony lidí. John Grattan z Waleské univerzity odhadl, že jen v Anglii by počet obětí dosáhl 100 tisíc.

Erupce Tambory v roce 1815 pohřbila ostrovní civilizaci

3. července 2007 v 18:24 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
10. dubna 1815 otřásl indonéským ostrovem Sumbawa muhutný výbuch. Při největší sopečné erupci v moderních dějinách bylo z hlubin země vyvrženo 30 kilometrů kubických lávy, 150 kilometrů kubických popela a 400 milionů tun sirných plynů. Sloup kouře vystoupil do výšky 44 kilometrů. Hluk způsobený explozí bylo slyšet v okruhu více než 2700 kilometrů. Záchvěvy půdy cítili lidé v místech vzdálených 1600 kilometrů. Do vzdálenosti téměř 1300 kilometrů se z nebe snášel popel, přičemž spad byl natolik intenzivní, že střechy domů v okruhu 65 kilometrů se zhroutily pod jeho vahou. V oblasti o průměru přinejmenším 80 kilometrů zahynulo bezprostředně po erupci všechno živé včetně asi 10 tisíc lidí. Usmrtila je láva, padající kameny a žhavý popel. V týdnech, které následovaly, zemřelo v celém regionu na následky onemocnění a hladomoru dalších 117 tisíc obyvatel. Sirné plyny snížily na několik let průměrné teploty na planetě Zemi o 1 stupeň Celsia. Léto roku 1816 bylo velice studené. v Maďarsku padal hnědý sníh. Na všech kontinentech spálily přízemní mrazíky velkou část úrody. Dokonce i farmáři v americkém státě Maine zaznamenali mezi červnem a srpnem nezvykle chladné počasí, v Nové Anglii se vegetační období zkrátilo o 100 dní.
Mapa Indonésie s vyznačenou pozicí sopky Tambora. Při katastrofě zanikla malá ale poměrně vyspělá a bohatá civilizace Tamborů, kterou pro západní svět objevili počátkem 19. století holandští a britští badatelé. Na Sumbawu se v roce 2004 vypravila expedice amerických a indonéských vědců, aby tam pátrala po pozůstatcích tragédie. Domorodí obyvatelé hovořili jazykem, který se nepodobal žádnému z jazyků indonéských kultur. Řeč byla blízká spíše indočínským dialektům.

Odborníci z indonéského vulkanologického ústavu a amerických univerzit z Rhode Islandu a Severní Karolíny objevili pomocí radarového zařízení pod třímetrovou vrstvou suti a popela trosky jednoho domu s doškovou střechou. V ruinách se nacházela zuhelnatělá těla dvou lidí. Jedno z těl patřilo ženě. Ta v okamžiku smrti pravděpodobně pracovala v kuchyni. Nedaleko od její ruky ležela kovová mačeta a skleněná láhev, kterou žhavý popel o teplotě přinejmenším 538 stupňů Celsia roztavil. Druhá osoba byla nalezena těsně před vstupními dveřmi.

Dvě století stará erupce pohřbila pod třímetrovou vrstvou popela civilizaci Tamburů. Některé nálezy, například keramika a bronzové nádoby, se podobají předmětům z Vietnamu a Kambodže, což podporuje teorii, podle níž obyvatelé ostrova pocházeli z indočínské oblasti nebo přinejmenším udržovali s okolním světem obchodní styky. Mnoho indicií naznačuje, že vyváželi například med, koně a santalové dřevo.

"Erupce zcela zahubila jeden existující jazyk, tak byla veliká. Ale my se snažíme nechat tyto lidi znovu promluvit našimi vykopávkami," prohlásil šéf vědeckého týmu profesor Haruld Sigurdsson z Rhodeislandské univerzity. "Vše, co jsme objevili, bylo zuhelnatělé. Všichni lidé, jejich domy a jejich kultura, to vše je tam stále zapečetěno ve stavu, v jakém to bylo v roce 1815. Je důležité, abychom tuto pečeť nepoškodili a pomalu ji začali otevírat."

Vědci mají v úmyslu se na ostrov příští rok vrátit a pokračovat ve vykopávkách. Předpokládají, že postupně odhalí celou vesnici, které by měl dominovat dřevěný palác. Domorodci stavěli svá obydlí 5 kilometrů od pobřeží, kde byla velice úrodná půda a nižší riziko, že je objeví piráti.

Sigurdsson se na Sumbawu vypravil poprvé v roce 1986, aby se svým kolegou Stevenem Careyem vypočítal sílu erupce. O dva roky později se vrátil a prozkoumal 1.250 metrů hluboký jícen sopky. Dnes se odhaduje, že výbuch Tambory překonal erupci Krakatoa z roku 1883 čtyřnásobně a byl šetkrát větší, než exploze Pinatuba v roce 1991. Nemůže se mu rovnat ani erupce Vesuvu, která roku 79 př.n.l. zničila města Pompeje a Herculaneum. Při výbuchu Svaté Heleny v americkém státě Washington v roce 1980 bylo okolí zasypáno asi 200 krát menším množstvím magmatu a horniny než v případě Tambory. "K události tohoto typu může dojít i v budoucnu a my bychom měli vědět, co se může stát," podotkl Sigurdsson.

Indonésie leží na rozhraní tří zemských desek. Na ostrovech je evidováno 129 aktivních vulkánů.


Keramika z místa nálezu na otrově Sumbawa se podobá keramice z Kambodže a Vietnamu. Sopka Tambora na indonéském ostrově Sumbawa.

Super vulkán

3. července 2007 v 18:21 | Sedmačka |  Sopky a zemětřesení
Ve skrytu hluboko pod zemským povrchem dřímají jedny z nejničivějších a přesto nejméně pochopených přirozených jevů tohoto světa - supervulkány. Na celém světe je jich pouze hrstka, ale pokud jediný z nich vybuchne, překoná tím veškeré sopečné erupce, které známe. Exploze bude slyšet kolem celého světa. Obloha se zatemní, začne padat černý déšť a Země bude uvržena do obdoby nukleární zimy.
//<![CDATA[ //]]>

Supervulkán dřímající pod Yellowstonským národním parkem v sobě skrývá obrovskou ničivou sílu. Klasická sopka je tvořena sloupcem magmatu - roztavené horniny - vystupující z hloubky uvnitř Země. K erupcím dochází na povrchu a magma tvrdne ve vrstvách na úbočích sopky. S vulkány spojujeme hory s typickým tvarem kužele. Supervulkány ovšem ožívají, jakmile magma vystupující z hlubin vytvoří rozžhavenou nádrž v zemské kůře. Tento zásobník zvětšuje prudce své rozměry a vyvíjí obrovský tlak, až nakonec vybuchne.

Zatím poslední supervulkán, který explodoval, byl před 74.000 lety Toba na Sumatře. Výbuch desettisíckrát silnější než erupce Hory sv. Heleny způsobil globální katastrofu s dramatickými důsledky pro život na Zemi. Vědci jsou si jisti, že další výbuchy budou následovat. Nevědí však kdy - ani kde.

Málo se ví o tom, že pod jedním z největších a nejkrásnějších Národních parků ve Spojených státech - Yellowstonským parkem - se nachází jeden z nejmohutnějších supervulkánů na světě. Vědci zjistili, že procházel pravidelným cyklem erupcí každých 600.000 let. K poslední erupci došlo před 640.000 lety - takže další má zpoždění.

A dřímající obr dýchá: Vulkanologové sledující pohyb magmatu pod parkem vypočítali, že země v Yellowstonu se v tomto století zvedla o sedmdesát centimetrů. Jde pouze o neškodný přesun lávy proudící z jednoho rezevoáru do jiného? Nebo je to předzvěst něčeho mnohem hrozivějšího, čím by mohl být zvyšující se tlak nahromaděné žhavé lávy?

Vědci mají jen málo odpovědí, přesto se smířili s vědomím, že případné následky Yellowstonské erupce by byly strašlivé. Zcela zničeny by byly rozsáhlé oblasti USA. Ekonomika Spojených Států by se nepochybně zhroutila a milióny lidí by zemřeli.

Erupce by poničila celou planetu. Klimatologové varují. Při výbuchu Toby bylo do stratosféry vyvrženo takové obrovské množství popela a oxidu siřičitého, že došlo k zastínění Slunce. To způsobilo pokles teploty na povrchu planety. Experti se domnívají, že to mělo katastrofální důsledky pro existenci lidí. Počet obyvatel na Zemi se zredukoval na pouhých několik tisíc osob. Lidstvo se ocitlo na pokraji vyhynutí. A přesně to by se mohlo stát znovu.


DOPLNĚNÍ (12.03.2005)

Pod Yellowstonským národním parkem dříme supervulkán s nepředstvitelně destruktivním potenciálem. Vědci z britské Geologické společnosti (Geological Society) upozornili, že pravděpodobnost výbuchu supervulkánu je 5 až 10 krát větší než riziko srážky naší planety s asteroidem. Erupce supervulkánu je co důsledků srovnatelná s dopadem asteroidu o průměru jednoho kilometru. Na rozdíl od mnohých jiných nebezpečí nelze explozím obřích sopek zabránit a dříve nebo později k nim dojde znovu. Může se to stát zítra nebo za několik tisíc let. Podle nejnovějších poznatků zasahují erupce supervulkánů do vývoje na Zemi každých 50 až 100 tisíciletí. Vzhledem k nedostatku informací o všech supervulkánech na naší planetě se vědci obávají, že erupce se mohou vyskytovat i v mnohem kratších časových intervalech. O něco menší, ale přesto masivní erupce globálního rozsahu, se vyskytují přibližně každých 5 tisíciletí.

Britská Geologická společnost (Geological Society) doposud identifikovala přes 30 míst na celém světě, kde v minulosti prokazatelně explodovaly supervulkány. Před 640 tisíci lety v Yellowstonu vytvořila masivní erupce kráter (tzv. kalderu), který by v sobě bez problémů pojmul největší město planety - Tokio.

Zatím poslední výbuch supervulkánu zatemnil oblohu na Zemi před 74 tisíci lety. Toba, sopka na ostrově Sumatra, tehdy explodovala silou 10.000 krát převyšující výbuch novodobého rekordmana - sopky Svaté Heleny v USA, která v roce 1980 zcela zničila území o rozloze přes 250 kilometrů čtverečních. Podle genetických výzkumů přežilo výbuch Toby na celém světě pouze 10 tisíc lidí.

Geologové na základě nových poznatků vyzvali vlády světových velmocí, aby začaly brát hrozbu supervulkánů vážně a sestavily zvláštní týmy lidí s úkolem přípravy krizových scénářů pro případ gigantické erupce.

Britská BBC dokonce natočila fiktivní drama o průběhu několika vulkanických explozí v Yellowstonském národním parku. Ve filmu miliony vyděšených lidí zaplní dálnice a první statisíce obětí si vyžádá spad prachu a popela uvolněný během erupcí. Samotnými výbuchy ale zkáza nekončí. Mračna dýmu a výparů se rozprostřou po obloze a zastíní Slunce. Podle počítačových simulací poklesně teplota na celé planetě o 5 až 10 stupňů Celsia, místy až o 20 stupňů. Začne boj o přežití.

Experti se domnívají, že krizový plán se nebude příliš lišit od strategií vypracovaných pro případ jaderné války.

Ukázku z filmového zpracování hypotetického výbuchu supervulkánu v Yellowstone můžete shlédnout na internetových stránkách Discovery Channel - Supervolcano. Stejnému tématu se věnuje také BBC - Supervolcano.

Super Erupce

3. července 2007 v 18:19 | Sedmačka |  Konec světa
Opravdu nevím jestli toto patří do konce světa ale možná jo....Čtěte :
Super erupce zničí velikou část zemského povrchu a může mít obrovský vliv na klimtické změny v nepřímo zasažených oblastech, například v Evropě by bylo pravděpodobné, že kvůli úniku ohromného množství sirných par, které vytvoří clonu slunečním paprskům, bude v celé Evropě ležet 3 roky sníh - než se sirná clona zcela vytratí ze stratosféry...........
Obrazek
Ten pořad o té Super Erupci jsem viděla, bylo to fakt děsivý,doufam že se to nestane :-(
Hraný dokument BBC Supersopka byl nedávno zařazen do programu České televize. Více zde. Uvádím i odkaz na stažení: Warcenter.cz


Pod Yellowstonem dříme obrovská sopka - klikni pro zvětšení obrázku.

Můžou způsobit zánik Země?

3. července 2007 v 18:15 | Sedmačka |  Konec světa
Mohou chystané experimenty na urychlovačích opravdu způsobit zánik Země?
Dne 13. března, naštěstí ne v pátek, ale v úterý, uveřejnila Česká televize na programu ČT1 pořad BBC s názvem "Den konce světa". Jedna z jeho částí byla věnována hypotéze, že experimenty na právě spouštěném velkém urychlovači částic mohou vést k exotickým jevům, které způsobí zkázu celé Země. Podílím se, stejně jako řada dalších českých vědců, na přípravě experimentů, které budou probíhat na v současnosti největším urychlovači LHC (Large Hadron Collider). Ten se momentálně dokončuje v evropské laboratoři CERN a měl by být spuštěn koncem tohoto roku. Proto bych se pokusil vysvětlit některé skutečnosti, které se tohoto problému týkají. Zvláště pak důvody, které mě vedou k přesvědčení, že nic podobného tomu, co se ukazovalo ve zmíněném pořadu, nehrozí.
O roli urychlovačů v katastrofických scénářích se nejčastěji píše v souvislosti s třemi hypotetickými jevy. První dvě možnosti jsou buď vytvoření mikroskopické černé díry, nebo exotického objektu, který se anglicky nazývá "strangelet" (česky podivnůstka). Třetí možností je odstartování fázového přechodu vakua. Ve zmiňovaném pořadu se hlavně rozebíraly možnosti vzniku černé díry a podivnůstky, přičemž se tyto dva jevy tak trochu míchaly dohromady.
Tři hypotetické příčiny budoucí katastrofy
Urychlovač popisovaný v pořadu BBC patří k těm, které dokáží urychlit částice nebo atomová jádra na takové kinetické energie, že je jejich rychlost velice blízká rychlosti světla. Při srážce urychlených objektů se pak kinetická energie přeměňuje v jiné druhy energie a může vytvářet nové částice nebo oblast velice horké a husté jaderné hmoty. Čím je energie urychlených částic vyšší, tím může být vyšší i hmotnost nově vznikajících částic - je dána známým Einsteinovým vztahem mezi energií a hmotností. Pro příklad můžeme uvést, že právě dokončovaný urychlovač LHC může ve srážce protonu produkovat až částice tisíckrát těžší než je proton. S dosaženou kinetickou energií se zvyšuje teplota i hustota oblasti horké a husté hmoty vytvořené při srážce jader. Můžeme tak navodit a zkoumat podmínky, které ve vesmíru panovaly velice krátce po začátku velkého třesku. A teď se blíže podívejme na katastrofické scénáře zmiňované v pořadu BBC.
Vznik mikroskopických černých děr při srážkách částic s vysokou energií předpovídají některé z teorií sjednocení, které zavádějí další rozměry. Vyplývá to z toho, že tyto dodatečné rozměry by měnily vlastnosti gravitace na mikroskopicky malých vzdálenostech. Pokud by tyto dodatečné rozměry neexistovaly, tak by musela mít mikroskopická černá díra hmotnost, která je nejméně o patnáct řádů větší než umožňuje energetická limita dostupná na urychlovači LHC získat. Pokud ovšem existují další rozměry, jak to například předpokládají strunové teorie, může se nejmenší možná hmotnost mikroskopické černé díry a tím i energie potřebná k její produkci snížit až do oblasti na LHC dostupné. Takto vzniklé černé díry ovšem budou mít opravdu mikroskopické rozměry a hmotnosti. Pokud například vyjádříme hmotnost v kg, tak bude nižší než 10^-23 kg. Museli bychom tedy podělit kg číslem s 23 nulami. Gravitační přitažlivost takového objektu je mikroskopická. Stejně jako libovolná elementární částice (i podivnůstka) si gravitačně nic nepřitáhne. Pohlcování normální hmoty mikroskopickou černou dírou pomocí gravitačního přitahování umožňuje pouze další exotický předpoklad zmíněný za chvíli.
Další vývoj situace pak závisí na chování vzniklé černé díry. Pokud jsou v pořádku kvantové představy o gravitaci, které navrhl S. Hawking, měla by se mikroskopická černá díra velice rychle vypařit prostřednictvím tzv. Hawkingova záření. Rychlost, intenzita i energie vypařovaných částic je nepřímo úměrná hmotnosti černé díry. V případě produkce za podmínek na urychlovači LHC by standardně proběhlo vypaření za vzniku několika desítek částic s velmi vysokými energiemi téměř okamžitě. Průběh vzniku a zániku mikroskopické černé díry by se tak příliš nelišil od stejného děje u velice krátce žijících částic vznikajících na LHC ve velkých počtech. Ovšem přesnějším zkoumáním vlastností mikroskopických černých děr by se mohl například určit počet dodatečných rozměrů a jejich vlastnosti. K tomu, aby však vzniklá mikroskopická díra mohla ohrozit Zemi, by musela být představa o jejím vypařování chybná a nadbytečné rozměry by musely velmi silně modifikovat průběh gravitační síly na krátkých vzdálenostech, že by její zvětšená intenzita umožnila zvětšování její hmotnosti na úkor normální hmoty. To už jsou ovšem předpoklady velice exotické a skoro by se dalo říci z pohledu současné fyziky až obskurní.
Podívejme se na podivnůstky. Řekli jsme si, že za normálních podmínek jsou kvarky uvězněné v hadronech. Nedávno se však díky srážkám velmi těžkých jader s velmi vysokou energií podařilo potvrdit, že při velmi vysoké hustotě a teplotě jaderné hmoty vzniká její úplně nový stav. Kvarky jsou z hadronů uvolněny a vzniká tzv. kvark-gluonové plazma - systém volných kvarků (blíže například zde). Kvark-gluonové plazma, které by se skládalo jen z "obyčejných" kvarků u a d, které známe z protonu, by bylo nestabilní. Jeho existence by byla omezena jen na dobu, kdy by existovaly podmínky s velmi vysokou hustotou a teplotou. Jiná situace by mohla nastat, kdyby kvark-gluonové plazma obsahovalo příměs třetího typu kvarků (tento kvark se nazývá podivný a označuje se písmenem s). Tento extrémní stav hmoty by mohl být stabilní nebo alespoň metastabilní i za normálních podmínek. Pro některé modely takové formy hmoty totiž dostáváme, že by kvark-gluonové plazma s příměsí podivných kvarků mohlo být vůbec nejstabilnější formou hmoty. Kousky takové hmoty, které by mohly vznikat právě při srážkách jader při velmi vysokých energiích, jsou pak oněmi podivnůstkami.
Nebezpečí, které by od podivnůstek hrozilo, by záviselo na jejich náboji. Mnohem nebezpečnější by byly záporné podivnůstky. Je to dáno tím, že atomová jádra jsou kladně nabitá a se záporně nabitými podivnůstkami se budou přitahovat. Vysvětleme si, čím je dán náboj takového objektu. Pro jednoduchost uvažujme jen kvarky (zapomeneme na antikvarky). Náboj je dán počtem jednotlivých kvarků: u (náboj je 2/3 velikosti náboje elektronu), d (-1/3 velikosti náboje elektronu), s (-1/3 velikosti náboje elektronu). Protože jsou kvarky fermiony (jako třeba právě elektrony), může být v jednom stavu jen jeden kvark stejného typu. V přírodě se obsazují nejdříve energeticky nejnižší stavy a je tak výhodný stejný počet kvarků různých typů. Pokud bude stejný počet všech druhů kvarků, dostaneme nulový celkový náboj. Pokud bude stejný počet u a d kvarků a méně s kvarků (jsou těžší - energeticky nevýhodnější) dostaneme kladný náboj. Ovšem existuje i možnost, že s kvarky budou hojnější (vázané budou lehké a energeticky výhodné) a pak je celkový náboj záporný. To je ta zmíněná záporná podivnůstka. Jaký systém je stabilní či nejstabilnější pro jaký celkový počet kvarků, závisí na vlastnostech silné a elektromagnetické interakce. Výpočty jsou velmi komplikované, neobejdou se bez řady zjednodušujících předpokladů a výsledky jsou nejednoznačné. Pokud však je nejstabilnější záporná podivnůstka, tak se po pohlcení protonu bude chtít systém dostat do nejnižšího energetického stavu a jeden z "normálních" kvarků se slabou interakcí (nemusí zachovat fyzikální veličinu, kterou má pouze s kvark - podivnost) přemění na s-kvark, případně i se vznikem pozitronu (pro zachování náboje v případě přeměny kvarku u na s). A v konečném důsledku budeme mít pořád zápornou podivnůstku. Tak bude podivná hmota požírat a přeměňovat normální hmotu. Jediná malá podivnůstka může spustit přeměnu, která uvolní obrovskou vazbovou energii a spustí gigantickou explozi.
Ještě poznámka. Stejně jako atomové jádro u atomu může být i kladná podivnůstka obklopena elektrony. V případě většího objektu složeného z podivného kvark-gluonového plazmatu jsou obsaženy v podivné hmotě spolu s kvarky. Ty mohou sice prostupovat povrch, neboť neinteragují silně, nemohou však uniknout příliš daleko díky elektrickému přitahování kvarků. I tak je však šířka vrstvy elektronů tisíckrát větší než povrchová vrstva kvarků, která je díky silné interakci velmi úzká. Vrstva elektronů vytváří silný spád elektrického pole (vysokou povrchovou hustotu náboje), který odpuzuje jádra normální hmoty. Stejně jako v případě kladných podivnůstek by byla kladně nabitá jádra od takové hmoty odpuzována a ta by tak byla chráněna. Země by tudíž v ohrožení nebyla. Odpuzování nenastává v případě, kdy je hmota složena z neutronů, jako je tomu v případě neutronové hvězdy. V tomto případě elektrický náboj nebrání dostatečnému přiblížení podivnůstky a neutronu. Když se podivnůstka s neutronem setká, je jí neutron pohlcen. Podivnůstka, která se dostane do neutronové hvězdy, bude také narůstat absorpcí neutronů a přemění případně neutronovou hvězdu na hvězdu složenou z podivného kvark-gluonového plazmatu - podivnou hvězdu (také se jí někdy říká kvarková hvězda). Taková přeměna by opět byla katastrofickou událostí a díky větší hmotnosti než u Země by se uvolnilo ještě daleko více energie. Podivné hvězdy by se dost podobaly neutronovým. Měly by však například větší hustotu, tedy pro stejnou hmotnost menší poloměr (blíže zde). Ač se intenzivně hledají, zatím žádná nalezena nebyla. Totéž se dá říci o podivnůstkách. Na rozdíl od případu vzniku mikroskopické černé díry jsou podivnůstky založeny na experimentálně dobře ověřených teoriích popisujících silnou, slabou a elektromagnetickou interakci. Ovšem výpočty snažící se zjistit, zda podivnůstky existují a jaké mají případné vlastnosti, jsou velice náročné a nevedou k jednoznačnému závěru. Spíše však preferují neexistenci podivného kvark-gluonového plazmatu a ještě více bezpečnost Země z tohoto hlediska.
Třetí zmíněnou možností je fázový přechod vakua. Vakuum není prázdnota, ale velice komplikovaný fyzikální objekt (blíže třeba zde). Podle kosmologických modelů založených na hypotézách o sjednocení interakcí docházelo během rozpínání vesmíru v době, kdy poklesla jeho teplota (hustota energie) pod určitou hodnotu, k vydělování interakcí a fázovému přechodu mezi různými stavy tzv. falešného vakua (není to vakuum na nejnižší energetické úrovni). Takhle se postupně vydělily čtyři známé interakce. Lze tedy vyslovit hypotézu, že při ještě větším snížení teploty vesmíru by mohlo dojít k vydělení ještě páté interakce. Co když jsme právě na této kritické teplotě? Co když je naše vakuum falešné a už trochu podchlazené? A srážka částic s velmi vysokou energií bude právě tím startérem fázového přechodu. Taková hypotéza je z rodu těch fantastických. Nemá oporu v žádných experimentálních datech. Nelze o ní nic odvodit z experimentálně ověřených teorií, a tedy ani určit pravděpodobnost jejího uskutečnění. Jediné, co lze říci je, že je tato možnost spíše nereálná.
Je třeba znovu zdůraznit, že všechny zmíněné jevy, které by mohly vést ke katastrofě, patří do oblasti spíše velmi exotických fyzikálních hypotéz.
Proč se jich nemusíme obávat?
Vlastnosti hmoty vznikající při srážkách velmi energetických částic či jader mohou být mimořádně exotické. Z mého předchozího popisu je vidět, že ohrožení Země produkcí mikroskopické černé díry, podivnůstky či odstartováním fázového přechodu falešného vakua je velmi nepravděpodobné. Že je předpovídají spíše jen extrémní hypotézy. Ale pochopitelně je nelze vyloučit úplně. Fyziku, která funguje za tak vysokých energií srážek, jaké budou na LHC, můžeme částečně extrapolovat pomocí známých teorií, ale přesnost našich předpovědí je značně omezená. Vždyť právě proto se tyto experimenty dělají a každý ze zúčastněných fyziků v skrytu duše doufá, že se objeví něco úplně nečekaného a překvapujícího.
Z čeho pak lze brát jistotu, že jsou tyto experimenty bezpečné a srážky částic či jader na urychlovači LHC nás neohrozí? Důkaz bezpečnosti nám poskytuje samotná příroda. Ze všech stran kosmického prostoru přilétají do zemské atmosféry částice a jádra velmi vysokých energií. Ty zatím nejenergetičtější pozorované měly energii sto milionkrát vyšší než je hodnota plánovaná pro protony na LHC. Mohla by vás napadnout otázka, proč se vlastně velké urychlovače staví a proč nevyužijeme kosmické záření. Problémem je, že plošná hustota částic kosmického záření s velmi vysokou energií je velmi malá. Pokud bychom si vzali částice s energií vyšší než je ta, která je dosažitelná na LHC, dostaneme číslo zhruba 0,001 částic na m2 a sekundu. Maximální počet srážek dosahovaných na LHC by měl být zhruba 10^9 za sekundu, a tedy o dvanáct řádů více. Ovšem, když vezmeme plochu Země, ostatních planet a Slunce, dostáváme zhruba 10^16 srážek za sekundu. Toto číslo je desetmilionkrát větší než počet srážek na LHC a navíc kosmický stroj pracuje nepřetržitě miliardy let. Zdůrazněme, že nejpodobnější srážkám na LHC jsou srážky kosmického záření s povrchem tělesa bez atmosféry (třeba našeho Měsíce). V kosmickém záření jsou obsaženy i relativně těžká jádra (jeho složení se blíží výskytu jednotlivých prvků ve vesmíru), takže nám jeho srážky ukazují i situaci jaderných srážek na LHC. I těchto srážek proběhlo v okolním vesmíru o mnoho řádů více, než jich uskutečníme na LHC. Ještě by se mohla objevit námitka, že může být důležité, zda je vzniklá podivnůstka vůči okolní hmotě v klidu nebo se velmi rychle pohybuje. Při srážce jádra kosmického záření s jádrem v materiálu v klidu má většina produktů velkou rychlost ve směru původního pohybu kosmického záření. Při srážce proti sobě letících jader na urychlovači LHC tato tendence není a je větší pravděpodobnost získat podivnůstku s malou rychlostí vůči okolí. Ovšem stále se uplatňuje obrovská převaha počtu srážek kosmického záření a navíc pokud je podivnůstka nabitá (ohrožuje nás pouze záporně nabitá), bude po svém vzniku při pohybu bržděna a zpomalována interakcí svého elektrického nábojem s atomy materiálu.
Je vidět, že naše technika je pořád daleko za přírodou. To je také důvod, proč se třeba naděje na detekci projevu vzniku mikroskopické černé díry upírají k nově vybudovaným velkoplošným detektorům kosmického záření těch nejvyšších energií. Patří k nim třeba experiment Auger v Argentině, na němž se ostatně čeští fyzikové také podílejí. Řada fyziků jim dává mnohem větší šanci než urychlovači LHC. Existencí kosmického záření je zároveň zaručeno, že fyzika při srážkách s těmito energiemi nám nepřináší žádná rizika. Ve sluneční soustavě totiž žádné katastrofické jevy způsobené srážkami částic kosmického záření s vysokou energií nepozorujeme. I posuzování možných rizik vstupu do hájemství nové fyziky velmi vysokých energií bylo součástí projektování a schvalování nového urychlovače. Realita srážek kosmického záření o ještě daleko vyšších energiích je pak nejpádnější odpovědí na možné obavy.
O tom, že experimenty na urychlovači nepředstavují pro Zemi žádné riziko, jsem plně přesvědčen. Stejně jako další čeští fyzikové, kteří se účastní projektů spojených s budovaným urychlovačem v laboratoři CERN. Pokud má někdo zájem si přečíst podrobnější popis toho, co by se mohlo na LHC objevit, může se podívat na článek, který jsem psal pro časopis Kozmos.